Mezi dobrými přáteli

 

 

Mám já to ale život, posteskl si anglický splávek. Většinu svého času strávím zavěšen
 za nohy hlavou dolů. Někteří o mně říkají, že jsem nejspíš opilec, a že mě poznají už na
 dálku podle nejistého kroku a obličeje hrajícího všemi barvami. To se mi však jen do hlavy
 nahrnula krev, jak ji mám pořád dole. A že se ve větru a vlnách kymácím? Tak za to může
 jedině rybář, který mě neumí lépe vyvážit.

                                   

 

 

 

„Jste patrně rodu ženského, nemýlím-li se?“ Působila poněkud nepřítomně, jako by
 vzpomínala, co všechno zapomněla doma.

„Podle čeho jste to poznal?“

„Podle Vašich dráždivě ženských tvarů, které slibují hojnost a vnitřní bohatství. Jen
 žena může být schopna poskytnout, čeho je zrovna zapotřebí.

„Ano, mé nitro je přeplněno vším možným a já se marně snažím v tom zmatku nějak
 vyznat.

„Ach tak, vy budete určitě dámská kabelka.“

„Ó nikoli, to je má sestřenka. Abych řekla pravdu, nikdy jsem jejím zájmům moc
 nerozuměla, to já dávám přednost mužské společnosti. Jsem muškařská vesta.“

 

 

 

„Jak jste pichlavý, pane! To nemáte žádné vychování? Sotva se známe a Vy hned na
 mě takhle zhurta.“

„Promiňte, nedošlo mi, že to budete brát osobně. Dal bych si větší pozor, abych Vás
 svým vystupováním nezranil...“

„Musel jste asi prožít moc trudný život, když jste tak na své okolí zatrpkl, že dokážete
 všem jenom ubližovat...“

„To víte, dostal jsem co proto, když mě připravovali na svět. Jsem ručně kovaný a
 ještě chemicky ostřený. To bych Vám nepřál zažít! Ale přece jen nejsem zas tak špatný, jako
 někteří jiní. Jsem bez protihrotu.“

                                                                                                           

 

 

 

 

Jak jen mne bolí nohy, naříká má rybářská stolička. Mám už svá léta, a co jsem se
 v životě nadřela. V horku, zimě, často až po kotníky v blátě. Nejvíc mě ale tíží, že je mi
 souzeno stát neustále bez hnutí na místě.

Jaký to hrozný úděl pro někoho, kdo má hned čtyři nohy a přímo osudovou touhu po
 pohybu. Celý den trpně nesu své nelehké břemeno až se mi záda prohýbají. Když je po
 službě a já bych se konečně mohla rozeběhnout jako laň kolem vody, skončím zmáčknutá
 v batohu.

Jednou se však dočkám. Vím to, vždyť můj majitel je takový zapomnětlivec. Jednou
 mě u vody určitě zapomene, a tehdy přijde má chvíle...

 

                                                         

 

 

 

     

 

Zase mě ten budižkničemu nevyčistil ani nepromazal! Jak dlouho to ještě budu
 snášet? Vždyť už vržu a skřípu jako nějaký revmatik, nepotrvá dlouho a začne se ze mne
 sypat s pískem i rez. Škoda že se mi někdy během zdolávání nezasekne brzda, to bych toho
 lajdáka s gustem klepnul kličkou přes prsty. Takhle mi nezbývá, než alespoň čekat na chvíli
 jeho nepozornosti. Ale až se dočkám, pěkně ho skřípnu překlapěčem.

 

 

 

          

 

„Poslyšte, Vaše práce musí být úžasně zajímavá. Vy jste toho už musel vidět...“
„To ano, rozeznám háčky všech dobrých značek, jen co mi vklouznou mezi čelisti.
 Věnuji se své profesi s láskou.“

„A těch vázacích postupů, co musíte znát!“

„O postupy já se nestarám, mě záleží přednostně na pevném sevření.“

„Aha. Ale musí to jistě být vzrušující, sledovat, jak Vám mušky vznikají před očima.
 A to za asistence Vašeho, jak říkáte, pevného sevření.“

„Ano, já uchopím a držím. Co uchopím, už nepustím. A nemyslete si, že je to tak
 jednoduché. Kupříkladu takové Maruto musíte uchopit zcela jinak než třeba Knápka.“

„Víte, mne by zajímalo, jak se z Vašeho zkušeného pohledu jeví syntetické materiály.
 Mně to připadá, že na klasiku je pořád nejlepší přírodní dubing. Pokud jde o brčko,
 uznávám, že ten nový Body Quills je nesmírně pohodlný. Ale tradiční odraný paprsek páva,
 pečlivě přelakovaný, to je přece jen lahůdka. Tak decentně lehká, efemérní, hladká...“
„Příšerně hladká je Hayabusa! S tou je hrozná práce, nechce držet. Ale to víte, že
 jsem za ta léta našel způsob, jak ji zklidnit.“

„Nemohl byste mi tedy aspoň poradit, jakým způsobem je podle Vás nejlepší připevnit
 hřbítek české nymfě?“

„Nejlepší je určitě Tiemco. Toho stačí jen jemně obejmout, a už drží. Ani se nehne.
S někým takovým spolupracovat, to je radost a potěšení. Škoda že se objevuje čím dál tím
 méně. Kdepak jsi, ty můj starý dobrý příteli...“


©Stanislav Falcník