Muškařský prut.

 

 

 

Je mi souzeno pocházet z rodiny hrubců a neotesanců.

 

Ještě tak můj bratranec, prut na plavanou, je jakž takž co k čemu, ale přeci jen jsou
 věci, o kterých s ním nemohu pohovořit. Postrádá mou vybranou kultivovanost, nedivte se,
vždyť celoživotním společníkem je mu (což je ovšem údělem všech mých příbuzných) to
nespolehlivé individuum rybářský vlasec. Vlasec se zátěží je mu hlavní přítěží. A nejhorší je,
že by se bez těch alespoň několika bročků neobešel. Taková nechutnost.

To já trávím veškerý čas v ženské společnosti. Má dáma je hladké pleti a ladných
křivek. Když se spolu vydáme na parket, zatančí Vám tu nejpůvabnější sestavu. Jmenuje se
muškařská šňůra a jsme spolu spojeni na celý život. Nejlepší na tom ovšem je, že s ní vždy
tančí úzce svázána alespoň jedna její malinkatá neteř. Někdy též dvě či dokonce tři. Její
neteře jsou pravda poněkud do větru a tak se u nás většinou dlouho neohřejí. Co byste také
chtěli od umělých mušek?

Příbuzní mi někdy nadávají do primitivů. Že něco podobného jako můj naviják se dnes
už hned tak nevidí. Alespoň vidíte, co jsou zač, zvláště ten hrubián sumcový prut. Jeho bratr
zabývající se kaprařinou má přeci jen kousek citu alespoň ve špičce, ovšem jinak je to také
pěkný kalibr.

Poslední dobou se kolem každou chvíli prožene jakési nedomrlé vyžle. Uličník,
chvástá se a mrmlá domýšlivě cosi o ultralehké přívlači, myslím, že snad ani sám sebe
nemůže brát vážně. Ale vůbec nejotravnější je ten přivandrovalec feeder. Tvrdí, že je „in“,
zatím však mění špičky podle toho, odkud fouká vítr. Příšerně bezcharakterní tvor.
Takové příbuzenstvo! Ještě že jinak se pohybuji ve vybraném prostředí. Mým pánem je
muškař, a to ne ledajaký. Je noblesní a uznalý, když špatně hodí na sbírající rybu a já jeho
hod opravím, nikdy neopomene poznamenat „No tohle...“ – skromně podotýkám, že takovou
schopnost mám už odedávna. S přibývajícími léty se však stále zdokonaluji.

Je to povznášející pocit, vědět, že jsem vyvolen ke službě ze všech nejvznešenější,
na pstruhové vodě. Ještě dlouhá léta pokládat jemně šňůru s muškou na hladinu a taktně
opravovat chyby svého milovaného pána...

 

                          

 

„Ten prut poslední dobou už nestojí vůbec za nic! Má bídně vyvázanou páteř a tak
zlobil odjakživa, ale teď si s ním šňůra vůbec dělá co chce. Je už na ni příliš měkký. Já však
vím, jak ho ještě využít. Dostane francouzský návazec, na to bude stačit. Šňůra je pořád
dobrá, tu přendám na jiný prut. A kdyby byl na francouzskou nymfu přece jen trochu tuhý,
vezmu ho na bílou vodu a na vlasec přicvaknu nějaký ten broček.“

©Stanislav Falcník