Letitá souhra

Malé venkovské nádraží s několika kolejemi, staniční budova s předstupující stříškou a malým odskokem chránícím před větrem. Červené muškáty a s nimi barevně ladící čepice přednosty stanice salutujícího projíždějícím vlakům. Stojan na kola, starodávná pumpa a dvě, tři lavičky.

Obrázek, který nám mimoděk vytane na mysli při představě idylické vyjížďky vlakem. Vyjížďky ve znamenité společnosti, a sice pěkného počasí a prázdnin – tedy v dobách, kdy ti dva ještě spolu vycházeli. V dobách, kdy vlaky snad jezdily načas a postava přednosty perfektního zevnějšku i chování (třeba toho z Čapkova „Obyčejného života“) signalizovala staré dobré pořádky a mravy.

I dnes můžeme tu a tam s potěšením spatřit přednostu či výpravčího, jak slavnostně přihlíží v pozoru s plácačkou pod paží až do té doby, než vlak opustí stanici. Většinou však se setkáme s ležérnějším typem – takovým, co namísto aby stál tak postává, ba i popochází. Jiný zajde do nádražní budovy hned po odpísknutí, vlak se ještě ani nestačí rozjet. Jeden se s kdekým vybavuje, další zas pokřikuje na strojvedoucího. A někde dokonce při průjezdu vlaku pouze vykoukne hlava ze dveří.

Budete-li se při cestě vlakem dívat, uvidíte i takové, kteří mají svůj vybroušený osobitý styl. O jeden snad zaznamenáníhodný a nezvyklý případ bych se s Vámi rád podělil.


Měl jsem namířeno na takový zapadlý pstruhový revír. Ne zrovna lehce dostupný a proto slibný. Těšil jsem se nepopsatelně, neboť lipanová sezóna byla v plném proudu. Cestou jsem, jak už to tak při cestování vlakem bývá, vázal návazce. Ani nevím kolik času uplynulo, když mou pozornost upoutala jedna z četných zastávek této poklidné cesty.

Jednalo se tehdy o malý motorový vláček na malé jednokolejné trati. Nádražíčko též malé, tak akorát. Ne že by zářilo barvami a květinami, spíš bylo omšelé a místy oprýskané, ale stojan na kola tam měli. Drobně mrholilo.

Nevzpomínám si už, proč jsem vyhlédl z okna, nicméně v tu ránu jsem ztratil o návazce zájem. Bylo to tady: dveřní otvor vedoucí patrně do dopravní kanceláře byl zcela zaplněn majestátní úřední postavou – ženou vyzařující autoritu a onu služební důstojnost přednosty stanice. Přednosty, který ví co se sluší a patří. To by samo o sobě nebylo až tak nevídané.

Jenže spolu s paní přednostovou sledovali dění kolem vlaku také její dva psi. Profesionálně, se stejnou nehybností a důstojností jako jejich paní. Větší z nich přibližně velikosti retrívra, též takové barvy; menší tak velikosti jezevčíka, kterému narostly poněkud delší nohy. Oba distingovaní.

Ten větší bral svou roli velmi vážně. Celou dobu stál nehnutě a sledoval vlakovou soupravu s výrazem, že tady má důležitou práci. Ve stavbě jeho těla bylo něco impozantního – těžko říct co, ale mělo to velmi blízko důstojnosti paní přednostové. Jeho postoj byl dokonce navlas stejný, vypadalo to, jakoby i on sám stál také ve dveřích, do nichž se už jen taktak vejde. Soustředěně vraštil čelo, neboť za léta služby měl cestující přečtené a věděl, co od nich může čekat.

To menší pes (evidentně bystrý a energický) tak důsledný nebyl – po zběžné kontrole a konstatování, že je vše v pořádku jal se oňufávat obrubník záhonku. Zdálo se, že jeho naturelu skýtá služba příliš málo povyražení a seberealizace. On však očekával, zatímco já v ten okamžik ještě ne, že jeho chvíle patrně teprve přijde.

Přišla! „Huff“, ozvalo se znechuceně od matadora.

To byl signál. V tu chvíli ratlík zvedl hlavu, bleskově vyhodnotil situaci a za pronikavého štěkotu vyrazil vstříc muži, který právě vystoupil z vlaku a v zamyšlení zapomněl za sebou zavřít dveře. Kdoví, čeho měl nešťastník zrovna plnou hlavu, když se proti němu vyřítilo to vřískající pometlo. Vyděšeně couvl zpět k vagónu, instinktivně zatápal rukou a ve chvíli, kdy se chytil kliky u dveří, štěkot ustal. Muž i pes znehybněli.

Chvíli se nic nedělo, pak muž opatrně – pomaličku – nenápadně zkusil vyklidit pole. Pustil kliku, pes začal štěkat - muž couvl, uchopil kliku, štěkot ustal. Okamžik bez hnutí a třetí kolo. Se stejným průběhem, jen štěkot byl o třídu hysteričtější. Naštěstí se objevil průvodčí.

„Prosím Vás, pomozte mi, ten pes...“

„Jste tu poprvé, co? Chce, abyste zavřel dveře.“

„Cože, ten pes... dveře?...ale...vždyť ty se zavřou i samy!“

„Tak mu to zkuste vysvětlit! Je tady sedm let, jeho větší bráška o tři roky déle. A tyhle nový motoráky tu jezdí teprve druhý rok. Jednou se to takhle naučili...“

„A proč něco neudělá ta paní, co stojí ve dveřích?“

„To máte těžký, ona slouží v téhle stanici od nepaměti, před ní tu byl přednostou její děda a ještě předtím jeho otec. To bylo ještě za Rakouska. Za rok půjde do penze, ji už taky nikdo nepředělá. Stejně by nás nepustila, dokud vidí otevřené dveře, nejdřív bych je musel pozavírat. Motorák nemotorák. To máte holt těžký.“

Muž nevěřícně zavřel dveře.

Psík se vrátil ke svému obrubníku, průvodčí pískl, vlak se rozjel a já se vrátil ke svým návazcům. Ale nějak mi to nešlo. Návazce a z hlavy. Nešli ani lipani. A protože se jednalo o zapadlý revír, jediné, co ten den šlo, byly veverky. Když už toho v krabičce moc nezbývalo, řekl jsem si – jedu domů. Stejně už nic nezabere, a pak...nemohl jsem zůstat do setmění. Musel jsem tou stanicí ještě jednou projet – za světla, vždyť to snad ani nemohla být pravda.

Nicméně bylo tam vše: rezavý stojan na kola, (dokonce i pumpa, ještě o něco rezavější), paní ve dveřích, oba psi, z nichž ten menší jal se po malé chvíli oňufávat obrubník záhonku očekávaje, že jeho chvíle patrně teprve přijde. Nepřišla. Všechny dveře byly svědomitě uzavřeny, tímto spojem cestovali zcela jistě pouze místní obyvatelé.

A tak cestující vystoupili – nastoupili, průvodčí pískl a jen se vlak pohnul, oba psi provedli nacvičeným pohybem čelem vzad a protáhli se dveřmi kolem paní přednostové, která se v tu ránu ztratila ze scény zrovna tak. Všichni tři se uvnitř nejspíš pustili do vyřizování dalších neodkladných povinností.

Ani nepočkali, až vlak odjede ze stanice zcela – inu, jejich letitá souhra byla tady nepřehlédnutelná i v této drobné nedůslednosti.


Protože lipanová sezóna ještě není u konce a já u svěráčku doplnil zásoby tak štědře, že snad něco zbude i pro lipany, sedím znovu ve vlaku, těším se a vážu návazce. Jsem si jist, že dnes ten zapadlý revír určitě občerství mou muškařskou duši. Je totiž to pravé lipanové podzimní počasí s trochu zasmušilým, leč konejšivým sluníčkem. A ...pro jistotu dnes jedu jinou trasou.



Stanislav Falcník

Říjen 2012