Mám rád ticho, ale přijde na to, kdy.

Rybářství, 2013
 
Je tomu deset let, co se mi poprvé naskytla možnost rybolovu na malé
 pstruhové vodě v podhůří. Vlastně šlo o „z nouze ctnost“, protože v místě, kde jsem
měl strávit značnou část léta, nebyly mimopstruhové revíry. Koupil jsem si tedy
měsíční pstruhovou hostovačku, pár Vaškovek a šel jsem. Nic jsem netušil, čeho se
naději: svěží časné ráno, křišťálová voda a vzduch, slunce, nádherné oblázky a
jemný říční písek. A první krásně vybarvený potočák. V tu chvíli jsem byl ztracen,
navždy.

Následující sezónu jsem už chytal převážně na pstruhových vodách a v září
(nic jiného mi nezbylo) jsem si pořídil muškařské vybavení. Tím to teprve vše začalo.
I když první vycházka s muškou ve znamení nemožných pokusů o alespoň trochu
přijatelný hod byla velmi náročná, proběhla v nádherném prostředí poměrně
nedotčené řeky a dokonce jsem chytil dva miniaturní jelce. Jaké štěstí se mě
zmocnilo, asi tušíte.

O něco později přišel rozhodující okamžik – skoro mírový neskutečně krásný
lipan na malou světlou chmýřenku. Tu jsem vzápětí zanechal ve větvích stromu a
další podobnou již v obchodě neměli. Tehdy jsem pochopil, že bez vázání to nepůjde.

Měl jsem štěstí, bylo to v době, kdy muškaření kvetlo květy voňavými a stačilo
natáhnout ruku vhodným směrem. Na vazačském a muškařském kurzu jsem poznal
znamenité osobnosti tohoto specifického světa a snažil se od nich poučit dle svých
schopností. Mají mou úctu a vděčnost. Vyšlo mi to taktak, o rok dva později už se
takové kurzy nerealizovaly. Kromě muškařských vědomostí a dovedností jsem získal
též mnohem cennější věc – jedno krásné přátelství.

Tak jsem nastoupil cestu muškaření. Při pohledu jakýmkoliv vhodným směrem
jsem uchvácen zjišťoval, že muškaření žije. A žije nevídaně! Těch knih, co právě
vyšly, byly zrovna chystány do tisku nebo je ještě bylo možno koupit! Obchody
s vazačskými materiály vznikaly, ty existující košatěly. A internet? Články, články,
články. O příspěvcích do internetových diskuzí se ani nezmiňuji...některé měly
nevalnou úroveň, ale jiné byly skvělé, lidské, inspirativní.

Muškaření není jen rybolov, může to být i životní styl, znělo tehdy mezi řádky.
Může, já tomu věřím stále, avšak zdání klamalo, realita je odlišná. Postupně se kolem
nás rozhostilo ticho.

I.

Kam se vše podělo? Co se dnes můžeme dočíst, kolik knih, článků, úvah
vzniká? Proč najednou vše tak zmlklo? Možná, že příčiny toho tuším:

Po uvolnění politických poměrů a otevření hranic nastálá euforie, probuzená
chuť k životu a nové možnosti vedly, alespoň se tak dohaduji, k poněkud
nekritickému nadšení k mnohému, a tedy i k muškařině. Leckdy šlo o pouhou módní
vlnu. Protože v tomto období se také postupně zlepšovala hmotná situace řady z nás,
vývoj probíhal logicky – náš zájem (byli jsme po literatuře i zboží hladoví) stimuloval
vzrůstající nabídku a ta zase stimulovala naše vzrůstajícímu nadšení. Trh měl k nám
z minulosti mnoho dluhů a ty přeochotně splácel. To jistě nejde donekonečna.
K nezbytné sestupné fázi takového procesu se však naneštěstí přidaly další
okolnosti.

1)  Úbytek ryb z důvodů přelovení, nízkých stavů vod a predátorů

2)  Údržba koryta řek správou povodí mající leckde katastrofální důsledky

3)  Prudký pokles životní úrovně, tedy nejen finančních možností, ale
 především nálady a chuti k rozvíjení svého potěšení

4)  Nejistota v souvislosti s přibližující se možnou privatizací vod

A tak prvotní okouzlení, které by snad bylo možno přirovnat k mladistvě
nezralému, vyprchalo beze zbytku. Nastal čas pro otázku, kam náš vztah
k muškaření mezitím dospěl. Vyzrál, anebo vybledl?

Okolnosti dnes ani trochu nepůsobí radostně. Nemyslíte, že navzdory tomu
všemu, anebo spíš právě proto nastává zrovna teď vhodná chvíle pro nový vzestup,
pro renesanci zájmu o lov na umělou mušku, chvíle pro nové okouzlení? Okouzlení
pravda ne tak žhavé, však o to hlubší, poučené z mladických nerozvážností, zralé a
nepřelétavé. S reálnými nároky a očekáváními. Vždyť snad právě teď bychom měli
osvědčit svou lásku, je-li skutečnou. Proč tedy to ticho?

Sem ještě údržba koryta nedorazila. Kéž ani nedorazí...

Tato řeka měla méně štěstí, zalíbila se činorodým správcům povodí.

II.

Muškaření dnes není jedinou věcí v rybařině, o níž se málo mluví a píše. Až
neuvěřitelné ticho se rozhostilo kolem mnohem kardinálnější otázky. Co se
zanedlouho stane s revíry, které jsme si zamilovali, nepřijdeme o  možnost i nadále
na nich lovit ryby?

Tohle se přece dotýká nás všech obyčejných rybářů, kteří nejezdíme chytat za
nám nedostupné ceny do zahraničí, kteří nemáme na to, abychom někde na
soukromém revíru zaplatili několik set za den rybolovu. Jsme zticha snad proto,
abychom na možnost revíry zprivatizovat neupozornili? Taková pštrosí taktika by jistě
nebyla k ničemu, jestli si někdo na revíry brousí zuby, dělá to bezpochyby už dlouho
a důkladně.

Tak proč nejsou rybářská periodika plná úvah, nářků, plánů, rad a odhadů
k této věci. Jako by šlo o drobnou lapálii, kterou nestojí za to se zabývat! Hřešíme na
to, že to nějak dopadne. Říkáme si, nějaký ten drobný rybník oželíme, a o velké
revíry nás jistě nikdo nepřipraví. Ale co když připraví?!

Kdysi jsem se stal náhodným svědkem rozmluvy hospodáře místní skupiny
rybářského svazu se svými kamarády. Místní skupina obhospodařovala krásný,
dlouhý úsek mimopstruhové řeky (tehdy ještě nezničené správou povodí) a několik
tůní. Na řece bylo nádherně, ale bralo to jen málokdy, většinou byla voda buď moc
zvednutá, nebo zase zapadlá.

Hospodář přesvědčoval své posluchače o tom, že místní tůně by se vyplatilo
propachtovat za jakoukoliv částku. A měl nejspíš pravdu, kdo jiný by to věděl lépe. Po
většinu sezóny se dalo něco chytit totiž právě tam. Revír se nacházel hned na hranici
sídliště pro několik desítek tisíc lidí. Kolik to asi muselo být rybářů... Onen hospodář
dnes možná spravuje revíry na onom světě, již tenkrát byl ve věku kolem důchodové
hranice. Od uvedeného rozhovoru uplynulo nějakých dvacet let a ten pán nemohl
tenkrát tušit, že zákon, který by něco takového umožňoval, skutečně přijde. Abychom
se nedivili!

A co rybářský svaz? Má nastávající rizika s rybářským právem na revírech
náležitě zmapována a ošetřena? Snad má situaci pevně pod kontrolou, vždyť
v rubrice „Ze zasedání rady Českého rybářského svazu“ nenajdeme o případné
hrozbě úbytku revírů ani zmínku. Doufejme tedy, že skutečně nic nehrozí. Budu jen
rád, je-li tomu tak.

Nejen že si tady už se svazovou povolenkou nezachytáte, ale ani se tímto
 pohledem od jisté doby  nepokocháte. Noví uživatelé odd
ělili rybníček od
okolního sv
ěta ohradou.

III.

Hlasů volajících po privatizaci a vychvalujících soukromé revíry jako by mezi
rybáři přibývalo. Je zajisté smyslem rybolovu chytit rybu, pokud je to navíc ryba velká,
tím lépe. Okouzlen její krásou a jat pocitem velkorysosti a ušlechtilosti mám
eventuelně právo ji pustit. Mám však také právo pocítit uspokojení z úlovku, který
donesu domů a pochutnám si na něm znamenitě. To často na soukromém revíru
není možné.

Je Vám skutečně pravděpodobnost úlovku velkých ryb, byť nasazených, tím
jedině důležitým? Netoužíte chytat na řekách, které svou úživností odchovají ryby na
náš talíř? (Čtete dobře, na náš talíř. A nejsem žádný masař, klidně bych souhlasil
s hodně tvrdým omezením ponechaných ryb za sezónu.) Netoužíte po zachování
možnosti ujít při rybolovu řadu kilometrů namísto vymezeného placeného úseku?
 

Jak moc je řeka (nikoliv rybolov) pro Vás životní nutností? Pro mne je rybolov
cílem putování kolem řeky. Smyslem je však to putování a řeka.

Tady se rozcházejí dvě cesty:

1)  idea, na níž je (bohužel někdy už jen formálně) založen současný stav –
 trojjediné rybářské právo

2)  tržní přístup využívající vodní prostředí jako prostředek k zisku a k poskytnutí
zábavy, pro ty, co na to budou mít a spokojí se s takovým muškařením –
zakoupeným právem na odchyt nasazených, v pstruhařství vykrmených ryb

Chci být účasten trojjediného práva rybářského. A nemusí to být právě na
pstruhovce, s potěšením bych se podílel na péči o mimopstruhové revíry, kde také
trávím krásné chvíle. Mám ale o tom určité představy, které v současné situaci a
místě mého pobytu nejsou realizovatelné. Chci, aby má účast na díle byla čitelná a
smysluplná. Leč čím větší organizace, tím větší anonymita, odosobněnost a
formálnost. Většinou také menší potřeba pracovního zapojení členů na rozdíl od
malých organizací, zvláště těch, které provozují rybochovná zařízení.

To není kritika rybářského svazu, jak je dnes v módě. Rybářský svaz až tak
nemůže za to, kam vše dospělo. Za socialismu podporovaná masovost, po sametové
revoluci „demokratická“ otevřenost. Výsledkem je past.

Na jedné straně neúměrně vysoký počet členů a na straně druhé existenční
nutnost tento počet udržet, neboť bez něj by nebylo možné dodržovat zarybňovací 
plány. Povolenka je totiž dnes neuvěřitelně levná. Z určitého pohledu - rybářům
lovícím v hustém davu dalších rybářů až tak levná nepřipadá, ani mně by tak možná
nepřipadala. On je rozdíl právě v okolnostech. Za privilegium trávit svůj čas v tichu a
soukromí jen s řekou bychom měli být ochotni obětovat nesrovnatelně víc. Nemusely
(a neměly) by to být nutně zrovna jenom peníze.

Je tedy cena v nepřímé úměře k tlaku na revíry. Tu přede mnou coby
součástce masového rybolovu vyvstanou dvě hypotetické alternativy, jak by rybářský
svaz mohl vypadat. Za pakatel budu moci dál navštěvovat s prutem mnohé vody (byť
ne v té podobě, po níž toužím). Anebo jeden revír (ovšem vzorný, vlastní vzornou
péčí připravený) s povolenkou možná cenově na hranici mých možností - je však
otázkou, budu-li patřit k vyvoleným, na které se dostane. Co myslíte, risknu to, pokud
by se mě někdo zeptal? To skutečně nevím.

A třetí alternativa. Privatizace. Tak z té mám největší obavy:

a)  nechci, aby ve vodě byly davy velkých nasazených ryb, nemají tam co
pohledávat

b)  povolenka bude cenově pravděpodobně za hranicí mých možností
pokud by do soukromých rukou přešla větší část významných revírů, těžko
by to skončilo jinak, než jak u nás končí vše - drahá denní povolenka na
malý revír s obsádkou srovnatelnou s dnešním stavem

V době, kdy současné zásady našeho rybaření vznikly, čítaly rybářské spolky
často jen několik desítek členů, a to ještě ne všichni z nich rybařili! Náklady na péči o
revíry však jistě nebyly o mnoho menší než nyní. Byl tedy prokazatelně zájem o ryby
a řeku povýšen nad rybolov. Tehdy jsem měl být na světě. Dnes je situace zcela jiná.
Organizace, ke které patřím, má hodně přes tisíc členů. Jen malá část chytá na
pstruhové vodě, ale i kdybych přestoupil do organizace spravující významné
pstruhové revíry, stejně bych asi zůstal pouhým kolečkem v mašinérii.

Nevěřím příliš v demokratické šance, úvaha, že bych se stal členem výboru mi
připadá nereálná, a je otázka, zdali by to vůbec k něčemu bylo. Vždyť tisíc rybářů
znamená přinejmenším několik set lidí, kteří chtějí za stávající peníze odlovit
přiměřený počet kaprů, a to považují za vše, co po nich může někdo žádat.

Budu upřímný, také nejednám vzorově. Brigády si platím, představa jejich
odpracování je mi z duše protivná. Proč? Protože převažující běžná možnost, která
se u nás nabízí, je úklid kolem přehrady. Skutečně nechápu a bouřím se proti tomu,
proč bych, toužící po tvořivé činnosti v oblasti chovu ryb a modelace vodního
prostředí, měl uklízet odpadky po nerybářské veřejnosti...

Nedaleko (přece ale pro mne příliš daleko) se nachází organizace, která nabízí
svým členům možnost stát se správci chovných potoků. Nabízených potoků není
zase až tak moc, přesto nejsou dodnes všechny obsazeny. Kolik by zůstalo „rybářů“,
kdyby jejich právo rybolovu bylo spojeno se skutečnou obětí? Nikoliv pouze finanční.
S obětí času, sil a nepohodlí. Možná že bychom zase došli k počtu několika desítek
na revír...?

Pro řeku a ryby v ní by bylo nejlepší, kdybychom se vrátili k malým rybářským
spolkům nadšenců. A pro nás?

IV.

Střídavě si pohrávám i nepohrávám s myšlenkou – jistě nereálnou – pokusit se
o revír. Kdyby nás byla hrstka odhodlaných dát do toho vše...kdyby. Nechci jít proti
rybářskému svazu. Pokud by však revír měl do užívání získat někdo jiný než svaz,
stálo by to za pokus. To ale předem nezjistíme, to by privatizace musela probíhat
formou veřejné dražby. Řekněme, že zmíněná hrstka by nějakým zázrakem takovou
dražbu vyhrála (tj. přeplatila zájemce o zřízení duhákodromu) a odhodlaně se pustila
do práce. Té a obětovaných financí by mohlo být podle typu revíru i nesmírné
množství, řekněme zprovoznění chovných potoků, vybudování líhně, ostraha revíru,
občas nějaká otrava ryb...a kdoví co ještě.

Jenomže co když závěr péče dopadne vždy stejně? Dva chlapi s motorovou
pilou pokácí a spálí veškerý břehový porost, a buldozer vjede do koryta, které srovná
s profesionální zručností do precizní roviny. Není problém revír, který roky
zvelebujete a příroda utváří, za několik dní obrátit v obraz naprosté zkázy. To jde
náramně snadno, a při protivně vysoké míře současné aktivity, kterou správa povodí
vykazuje, dá se očekávat periodické opakování této pohromy.

Obávám se, že tento aktuálně nejpalčivější problém nás předem diskvalifikuje,
ať bychom se vydali jakoukoliv smysluplnou cestu. Dokud budou buldozery
planýrovat život v řekách a na březích, a rybáři do toho nebudou mít co mluvit,
připadá mi vše marné. Proti tomuhle moru, který se (alespoň v mém okolí) poslední
tři roky rozmáhá do obludných rozměrů, se jeví všechny další potíže (nízké průtoky,
predátoři a neúměrný rybářský tlak) poměrně neškodnými a napravitelnými.

Na tomhle místě dřív řeka měla dvě ramena, či spíše jen ramínka, pod levým
b
řehem ukázněně zurčící a pod pravým patřičně divočejší. Mezi nimi
centimetrová vrstva k
řťálové vody pročesávala nános drobného čistého
št
ěrku, který po proudu přecházel v malý ostrůvek. Tam když jste v tu správnou
dobu koncem léta rukou pro
čísli vzrostlé traviny, rázem se vzneslo kostrbatým
letem tisíc úchvatn
ě křehkých pošvatek. Pod ostrůvkem se vody spojily v krátký
hluboký proud, jehož síla se brzy rozptýlila v majestátní t
ůni. A nad tím vším se
nad okraj
řeky skláněly větve keřů a stromů.

Když dnes jdu kolem řeky, říkám si, že jsem snad neměl podlehnout tenkrát
jejímu kouzlu. Dokud ho ještě měla tak přehojnou míru. Dnes bych se dal
k myslivcům (i ti však mají plno svých starostí). Možná jsem dělal chybu. Být
myslivcem, starám se o zvěř (nebude se po mně chtít sbírat odpadky), chodím po
lese (ne po cyklostezce kolem řeky), a jeden slušný úlovek mi vydá za mnoho desítek
těch rybářských. Na neposledním místě pak budu vnímat smysl svého lidského
poslání.

Jak ale nepodlehnout kouzlu řeky, je-li zrovna řekou?

Jeví se mi tedy situace značně nerůžově a nečekám slova naděje ani útěchy.
Co je mi však poslední kapkou, ne-li dokonce tou nejmrazivější, je to ticho. Kam jste
se poděli, všichni muškaři? Což už není muškaření Vaší láskou, vydali jste se ze
svého nadšení, byla zklamána Vaše očekávání, zevšedněla Vám Vaše vášeň, už
Vás netěší a nepovznáší?

Pište, diskutujte, kritizujte, nadávejte, spřádejte sny a vymýšlejte si, opěvujte
své mušky, poučujte a vyučujte, vzpomínejte a vůbec jakkoliv dávejte vědět ostatním
i sobě, že muškaření žije. Protože bude žít i za těch nejnepříznivějších podmínek,
pokud ho sami nepohřbíme. Moc prosím.

©Stanislav Falcník